Amygdala: co to je a jak souvisí se stresem a emocemi

Proč na běžné podněty reagujeme stresem nebo úzkostí, i když víme, že nám nic nehrozí? Jedním z klíčových hráčů je amygdala – malá struktura v mozku, která se podílí na zpracovávání emocí či stresové reakci. V článku se podíváme na to, jak funguje, co hrozí při jejím přetížení a jak s tím lze pracovat.

Co to je amygdala a kde se nachází

Amygdala je součástí limbického systému, tedy oblasti mozku spojené s emocemi, pamětí a motivací. Nachází se hluboko ve spánkovém (temporálním) laloku mozkové kůry a jedná se o párový orgán – tedy nachází se na obou stranách mozku.

Nejedná se však o jednu homogenní strukturu, ale o komplex několika jader, z nichž jsou nejdůležitější ta laterální, bazální a centrální (Ressler, 2010). Každé z těchto jader má trochu jinou funkci, avšak společně tvoří systém, který zpracovává emočně významné podněty. Amygdala je současně propojena s dalšími částmi mozku, zejména s hipokampem (který má na starost paměť) a prefrontální kůrou (která má na starost funkce jako plánování, rozhodování apod.). Je tedy klíčová pro to, jak vnímáme svět okolo nás.

Funkce a význam

Hlavní funkcí amygdaly je rychlé vyhodnocování podnětů z hlediska jejich významu pro přežití – pomáhá rozhodnout zda je něco nebezpečné nebo potenciálně nebezpečné.

Zpracovávání emocí

Vzhledem k tomu, že musí vyhodnotit případné nebezpečí, je amygdala zapojená do procesů zpracovávání emocí, a to především strachu a úzkosti. Výzkumy ukazují, že při vystavení ohrožujícím podnětům dochází k její aktivaci jak u zvířat (nejen u savců), tak i u lidí (Ressler, 2010).

Učení a paměť

Kromě toho hraje důležitou roli v tzv. emočním učení – tedy v tom, jak si různé situace spojujeme s emocemi. Pokud se například opakovaně setkává s nepříjemnou zkušeností v konkrétním prostředí, amygdala pomáhá vytvořit spojení mezi tímto prostředím a pocitem ohrožení.

Tento mechanismus se často popisuje v souvislosti s podmíněným strachem, kde se původně neutrální podnět začne spojovat s nepříjemným zážitkem a může vyvolávat strachovou reakci (Davis, 1992). V tomto kontextu je tedy důležitá i například při úzkostných či panických atakách v případě specifických fobií (Garcia, 2017).

Jak funguje panika při stresu a strachu

Amygdala je klíčovým “spouštěčem” stresové reakce. Jakmile vyhodnotí situaci jako ohrožující, pohotově aktivuje další části mozku a těla.

Aktivace stresové reakce

Amygdala má přímé spojení s hypotalamem, který spouští tzv. HPA osu (hypotalamus-hypofýza-nadledviny). To vede k uvolnění stresových hormonů, jako jsou kortizol a adrenalin.

Současně aktivuje autonomní nervový systém, což způsobuje mimo jiné:

• zrychlení srdečního tepu
• změny v dýchání (typicky zrychlení nebo nepravidelnost)
• zvýšení svalového napětí
• prokrvení končetin

Tuto reakci možná dobře znáte pod pojmem “boj nebo útěk” (fight-or-flight response). Výzkumy ukazují, že právě centrální jádro amygdaly tyto reakce zásadně reguluje – od hormonální odpovědi až po autonomní aktivaci (Šimić et al., 2021).

Amygdala a “plazí mozek”

V populárně naučné literatuře se někdy amygdala spojuje s pojmem “plazí mozek”, kam řadíme mozkový kmen a mozeček. Jedná se o evolučně nejstarší části lidského mozku, které na podněty reagují rychle, automaticky a probíhají bez vědomého rozhodování. Ačkoliv tento termín není z neurovědeckého hlediska přesný, amygdala funguje na stejném principu.

Části “plazího mozku” mají kromě základních životních funkcí (jako je dýchání, reflexy apod.) společně s amygdalou na starost právě stresovou reakci.

Amygdala a hipokampus

Narozdíl od mozkového kmene a mozečku však amygdala využívá i informace o kontextu, což jí pomáhá případné nebezpečí správně vyhodnotit a nespouští tak stresovou reakci “zbytečně”. Při stresu nebo dlouhodobém vytížení však může dojít k narušení této spolupráce, což vede k tomu, že reakce na ohrožení neodpovídá aktuální situaci.

Při dlouhodobém přetížení nefunguje amygdala správně a stresová reakce se může spouštět i bez podnětu. Předcházejte stresu a přetížení!

Co se děje při dlouhodobém stresu

Krátkodobá aktivace amygdaly je přirozená a nutná k přežití. Problém však nastává při častém nebo dlouhotrvajícím stresu.

Zvýšená aktivita amygdaly

Výzkum ukazuje, že stres může vést k hyperaktivitě amygdaly – tedy k tomu, že reaguje častěji a silněji (Zhang et al., 2018), což je spojeno mimo jiné se zvýšenou citlivostí na ohrožení. Současně dochází ke snížení tzv. inhibiční kontroly (díky které můžeme potlačovat některé přirozené reakce těla), což znamená, že “brzda” amygdaly nefunguje tak efektivně.

Dlouhodobě zvýšená aktivita amygdaly souvisí s:

• úzkostnými poruchami
• depresí
• posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD)
• vyčerpáním
• … a potížemi z toho vycházejícími

Amygdala a trauma

Amygdala hraje zásadní roli i při zpracování traumatu. Při zážitku silně stresující zkušenosti může dojít k vytvoření velmi silných emočních stop, které se snadno znovu aktivují.

Jak popisuje neurobiologický výzkum traumatu, mozek pak může reagovat “zdola nahoru” – tedy primárně skrze tělesné a emoční systémy, bez zapojení racionální kontroly (Van der Kolk & Martinková, 2021). To potom může být jeden z důvodů, proč se u některých lidí objevují intenzivní reakce i v situacích, které objektivně nejsou nebezpečné.

Dá se amygdala “léčit”?

Při přetížení amygdaly nejde o to ji “vyléčit” či “vypnout”, ale především o snížení její nadměrné aktivity, posílení regulačních mechanismů a zlepšení schopnosti nervového systému vracet se do rovnováhy.

K tomu slouží různé přístupy jako jsou například:

• psychoterapie (především KBT)
• pravidelné relaxační techniky
• mindfulness a práce s pozorností
• práce s tělem a nervovým systémem

Při přetížení aktivity je potřeba posílit regulační mechanismy a zlepšit schopnost nervového systému vracet se do rovnováhy. Pomůžou přístupy zaměřené na tělo!

Proč nestačí pracovat jen s myšlenkami?

Amygdala funguje rychleji než vědomé myšlení. To znamená, že i když člověk situaci racionálně rozumí a ví, že není v nebezpečí, tělo může stále reagovat jako při ohrožení. Proto se v současnosti stále více zdůrazňuje význam práce s tělem a s ní spojených přístupů zaměřených na tělo a nervový systém. Mezi tyto přístupy řadíme například Somatic Experiencing (SE) nebo metodu TRE (Tension & Trauma Releasing Exercises), o které se více dozvíte níže.

TRE: práce s tělem a regulace stresové reakce

Metoda TRE (Tension & Trauma Releasing Exercises) vychází z předpokladu, že tělo má přirozený mechanismus, jak nahromaděné napětí uvolnit – tzv. neurogenní třes. Tento třes vypozoroval Dr. David Berceli, zakladatel metody, který si při své práci v zónách zasažených válečnými konflikty všiml, že děti, které se při stresových situacích třesou, danou situaci následně lépe zpracují. Podobný jev lze pozorovat i u zvířat, která se často například po boji otřesou a běží dál, jak můžete vidět v níže uvedeném videu.

Pomocí série pozic a “cviků” lze tento třes vyvolat i zpětně, díky čemuž můžeme svalové napětí uvolnit a tím zklidnit i celý nervový systém nejen při samotné vypjaté situaci, ale i dodatečně. Ze začátku se často aktivuje oblast třísel, kyčlí a velkého bederního svalu (m. psoas), a následně se může šířit do těch oblastí, kde je to u daného jedince potřeba – každý si totiž stres “ukládá” jinde.

Jak může TRE ovlivnit práci amygdaly

Metoda TRE pomáhá amygdalu zklidnit nepřímo, skrz různé mechanismy:

• snižuje celkovou aktivaci organismu
• podporuje parasympatickou (uklidňující) složku nervového systému
• pomáhá regulovat stresovou reakci

Tím může přispět ke snížení nadměrné aktivity amygdaly a vrátit organismus do rovnováhy.

Jak začít

Ačkoliv je třes, který se metodou TRE aktivuje, přirozený mechanismus těla, většina z nás už se ho naučila potlačovat – proto je důležité se jej naučit s certifikovaným instruktorem. Nemusíte však mít strach, že se jedná o finančně či časově náročnou záležitost, základní pozice a cviky se naučíte již na prvním sezení, přičemž se těchto sezení doporučuje navštívit alespoň 5-7, a to proto, abyste metodu prováděli efektivně, bezpečně a věděli, jak třes zastavit a dopřát svému tělu odpočinek.

Cviky se učí v základní pozici vleže na podložce (což je současně jediné nutné vybavení), avšak po jejich osvojení je možné TRE praktikovat i v sedě či ve stoje, díky čemuž si úlevu můžete dopřát v podstatě kdekoliv a kdykoliv.

Po osvojení techniky lze TRE provádět i v pozicích v sedě či ve stoje – praktikovat tedy můžete kdykoliv a kdekoliv!

Kde se TRE naučit

Setkání můžete navštívit jak na osobní lekci v Brně, tak i online. Pro ty z vás, kteří tedy preferují svůj vlastní prostor nebo je pro ně nepraktické do Brna dojíždět, je možnost se připojit odkudkoliv! Současně si můžete vybrat, zda chcete lekci individuální či skupinovou – každý podle svých preferencí.

Potýkáte se často nebo dlouhodobě se stresem? Neváhejte si zarezervovat termín a zbavte se ho přirozenou cestou!

Zdroje:

Davis, M. (1992). The Role of the Amygdala in Fear and Anxiety. Annual Review of Neuroscience, 15(1), 353–375. https://doi.org/10.1146/annurev.ne.15.030192.002033

Garcia, R. (2017). Neurobiology of fear and specific phobias. Learning & Memory, 24(9), 462–471. https://doi.org/10.1101/lm.044115.116

Ressler, K. J. (2010). Amygdala activity, fear, and anxiety: Modulation by stress. Biological Psychiatry, 67(12), 1117–1119. https://doi.org/10.1016/j.biopsych.2010.04.027

Šimić, G., Tkalčić, M., Vukić, V., Mulc, D., Španić, E., Šagud, M., Olucha-Bordonau, F. E., Vukšić, M., & R. Hof, P. (2021). Understanding Emotions: Origins and Roles of the Amygdala. Biomolecules, 11(6), 823. National Library of Medicine. https://doi.org/10.3390/biom11060823

Van der Kolk, B. A., & Martinková, M. (2021). Tělo sčítá rány : jak trauma dopadá na naši mysl i zdraví a jak se z něj léčit. Jan Melvil Publishing.

Zhang, X., Ge, T. tong, Yin, G., Cui, R., Zhao, G., & Yang, W. (2018). Stress-Induced functional alterations in amygdala: Implications for neuropsychiatric diseases. Frontiers in Neuroscience, 12(367). https://doi.org/10.3389/fnins.2018.00367