Polyvagální teorie: Proč ve stresu bojujeme, utíkáme nebo zamrzneme?

Proč k pochopení autonomního nervového systému nestačí klasické dělení na sympatikus a parasympatikus? Někteří autoři uvádějí, že je příliš zjednodušující. V tomto článku se tedy dozvíte, jak tyto systémy můžeme dále dělit, co je to polyvagální teorie a jak svou nervovou soustavu regulovat přirozenou cestou pomocí TRE.

Tradiční pohled na autonomní nervovou soustavu

Klasické pojetí autonomního nervového systému (ANS) vychází z konceptu dvou protichůdných složek: sympatiku a parasympatiku. Tento model předpokládá, že autonomní nervy fungují jako “brzda a plyn”.

Sympatikus zajišťuje mobilizaci organismu a přípravu na zátěžové situace (reakce známá jako “boj nebo útěk”/”fight-or-flight”) – dochází ke zrychlení srdeční frekvence, zvýšení krevního tlaku a tlumení trávení. Parasympatikus naopak podporuje zklidnění, odpočinek, trávení a regeneraci. Podle tohoto pojetí zdravý organismus mezi těmito dvěma větvemi neustále udržuje dynamickou rovnováhu a stres je zde chápán jako stav nadměrné aktivace sympatiku.

Ačkoliv je tento model stále hojně využíván v medicínské praxi i psychologii, moderní neurobiologie – v čele s Polyvagální teorií Stephena Porgese – ukazují, že je příliš zjednodušující, neboť opomíjí mimo jiné složitější vrstvení parasympatické větve a jeho přímou vazbu na sociální chování a vnímání bezpečí.

Anatomie sympatiku a parasympatiku

Sympatikus vychází z hrudní a křížové/bederní míchy, zatímco parasympatikus vystupuje především z mozkového kmene a částečně z křížové míchy. Konkrétně vychází z vlákna parasympatiku z několika hlavových nervů, přičemž nejdůležitějším z nich je tzv. Bloudivý nerv (nervus vagus), který inervuje hrudní a břišní orgány. (Waxenbaum et al., 2025)

Polyvagální teorie

Zatímco klasické pojetí tedy rozlišuje pouze dvě větve, polyvagální teorie autonomní nervovou soustavu dělí do tří vrstev (jedna sympatická a dvě dílčí parasympatické):

• Ventrální vagus (sociální angažovanost): Nejmladší větev bloudivého nervu. Zprostředkovává pocity bezpečí, klidu, zvídavosti a mezilidského propojení. Když jsme v tzv. ventrálním stavu, náš obličej je živý, ale uvolněný, hlas plynulý a dech přirozeně pulzuje celým tělem. Konflikty jsme schopni řešit komunikací a seberegulace funguje.
• Sympatický systém (mobilizace): Když naše nervová soustava zaznamená potenciální hrozbu, aktivuje se sympatická větev a vstupujeme do stavu “bojuj nebo uteč”. Naše myšlení je černobílé a soustředíme se především na vnější situaci. Konflikty řešíme v afektu, pomocí agrese nebo vzdálení se.
• Dorzální vagus (imobilizace, zamrznutí): Nejstarší větev bloudivého nervu. Pokud je hrozba příliš velká a nelze ji vyřešit bojem ani útěkem, organismus aktivuje “záchrannou brzdu”. Nastupuje zamrznutí, stažení, pocity odpojení, bezmoc a mentální mlha. (Porges, 2009)

Všechny tři složky jsou pro naše přežití důležité, avšak pokud nejsme schopni nervovou soustavu efektivně regulovat, střídají se pouze stavy extrémní aktivace a zamrznutí, což se kromě chronických bolestí a onemocnění promítá i do mezilidských vztahů – můžeme se cítit podrážděně, být přehnaně reaktivní nebo naopak disociovaní a pasivní. Naopak pokud jsme schopni seberegulace, prožíváme radost, konflikty řešíme v klidu, lépe regenerujeme i spíme.

Při nedostatečné seberegulaci přepíná naše tělo mezi nadměrnou aktivací nebo zamrznutím, naučte se efektivně pracovat se stresem a vraťte tak tělo do rovnováhy.

Neurocepce: komunikace mezi mozkem a vnějším světem

Jedním z důležitých konceptů polyvagální teorie je neurocepce. Jedná se o schopnost nervového systému podvědomě vyhodnocovat podněty z okolí i z vnitřního světa našeho těla a posuzovat, zda jsme v bezpečí či ohrožení. Tento děj probíhá reflexivně, tedy mimo naše vědomí. Zatímco vědomě vnímáme pouze několik desítek vjemů za sekundu, podvědomě jich mozek ve stejnou chvíli zpracovává statisíce. Proto občas tělo reaguje stažením nebo úzkostí, aniž bychom si uvědomovali, co se děje.

Na rozdíl od zvířat však člověk nereaguje na čistou přítomnost, ale v procesu vyhodnocování nebezpečí se odráží i minulé zkušenosti nebo naopak strach z potenciálního nebezpečí, které by mohlo přijít v budoucnosti. Proto může docházet v neurocepci k chybám:

• Nadměrná reakce (overreacting): Tělo reaguje mobilizací na podnět, který ve skutečnosti nepředstavuje reálné nebezpečí. 
• Nedostatečná reakce (underreacting): Tělo vlivem naučené bezmocnosti zůstává v odpojení a neaktivitě i v situaci, která by se dala vyřešit.

Jak uklidnit tělo, které je ve stavu ohrožení?

Podle Stephena Porgese je prvním krokem uvědomění si našich tělesných reakcí. Pokud si budeme všímat, že v našem těle nějaký podnět vyvolal určitou reakci, můžeme jí regulovat. Místo kognitivního vysvětlování a analýzy situace podle něj pomáhá tělesné ukotvení.

I proto je vhodné začít tam, kde se stres projevuje – dech a svalstvo. 

Když se dostaneme do vypjaté situace, dech se typicky zrychluje stává se mělkým, naopak pomalé, prodloužené výdechy aktivují ventrální vagový systém a vrací tělo do klidu. Stejně tak pomáhá uvolňovat hluboké svalstvo, které bylo aktivováno k reakci, ale energie se z něj neuvolnila. Právě s tím pracuje mimo jiné i Metoda TRE, o které se více dozvíte níže.

Metoda TRE

TRE (Tension & Trauma Releasing Exercises) funguje na principu vyvolání neurogenního třesu, který pro nás (a další savce) představuje jeden z přirozených mechanismů na zpracování napětí a uvolnění nahromaděné energie. Autorem je Dr. David Berceli, který vyvinul sérii pozic a cviků, které tento třes pomáhají aktivovat – nejdříve typicky v oblasti velkého bederního svalu (m. psoas), odkud dále putuje tam, kde je to u daného jedince potřeba.

Uvolněním chronicky stažených svalů se kromě fyzického napětí odbourává i to psychické – nevyřešená traumata, potlačované emoce apod.

Jak souvisí TRE s polyvagální teorií?

Pokud se nacházíme v dorzálním stavu odpojení, jemné chvění nám pomůže opět probudit nervový systém a vrátí do těla citlivost. Podle Berceliho je třes nejen mechanismus na uvolnění stresu, ale především ukazatel, že se naše tělo nachází znovu v bezpečí (vystupuje ze zamrznutí). Pravidelným praktikováním TRE tak tělu ukazujeme, že hrozba již pominula a my se můžeme vracet do ventrálního stavu.

Třes není pouhým nástrojem k uvolnění stresu – ukazuje nám, že se tělo dostává z útlumu a zamrznutí.

Jak začít s metodou TRE?

Ačkoliv je pro nás neurogenní třes přirozený, vlivem společenského tlaku jsme se tuto reakci naučili potlačovat a je důležité se ji znovu naučit s certifikovaným lektorem, který zajistí, že celý proces probíhá správně, efektivně a především bezpečně. Nejedná se však o finančně ani časově náročnou záležitost – základní principy a aktivaci třesu v pozici vleže se naučíte již na prvním sezení. 

Těchto setkání se doporučuje navštívit 5 až 7, abyste věděli, jak třes správně regulovat, aktivovat ho v různých pozicích (např. v sedě nebo ve stoje) nebo jak ho naopak úplně zastavit a dopřát tělu prostor na integraci. Poté už můžete TRE praktikovat kdekoliv a kdykoliv budete potřebovat.

Kde se TRE naučit?

Lekce můžete navštěvovat buď osobně ve studiu v Brně nebo online z pohodlí domova – každý podle svých preferencí. Současně máte na výběr mezi setkáním individuálním a skupinovým. 

Chcete se naučit, jak regulovat nervový systém efektivně a přirozenou cestou? Neváhejte si zarezervovat termín na první setkání.

Zdroje:

Porges S. W. (2009). The polyvagal theory: new insights into adaptive reactions of the autonomic nervous system. Cleveland Clinic journal of medicine, 76 Suppl 2(Suppl 2), S86–S90. https://doi.org/10.3949/ccjm.76.s2.17

Waxenbaum JA, Reddy V, Das JM. Anatomy, Autonomic Nervous System. [Updated 2025 Dec 1]. In: StatPearls [Internet]. Treasure Island (FL): StatPearls Publishing; 2026 Jan-. Available from: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/books/NBK539845/