Panická ataka: Řešení neleží v hlavě, ale v těle – objev sílu metody TRE

Panická ataka (jinak také panický záchvat) je zkušenost, která často přichází náhle a bez varování. Lidé ji popisují jako „záchvat smrti“, pocit dušení, bušení srdce, tlak na hrudi, třes, závratě a pocit naprosté ztráty kontroly nad sebou samým. Není divu, že první ataka mnohé přivede na pohotovost s podezřením na infarkt. V tomto článku se dozvíte, jak vypadá, jak panické ataky “vyléčit”, případně jak ji zastavit a jak vám s tím může pomoci TRE.

Přestože se panický záchvat obvykle chápe jako psychická porucha, stále více výzkumů ukazuje, že její kořeny leží hluboko v našem těle – konkrétně v autonomním nervovém systému, který reaguje na vnímané hrozby. V tomto článku se dozvíte, jak vypadá, jak panické ataky “vyléčit”, případně jak ji zastavit a jak vám s tím může pomoci TRE.

Co to je panická ataka z klinické perspektivy?

Panická ataka je náhlý, intenzivní záchvat úzkosti, který přichází bez zjevného varování a dosahuje svého vrcholu během několika minut. Z klinického hlediska jde o epizodu extrémního strachu doprovázenou výraznými tělesnými a psychickými příznaky, které mohou připomínat akutní somatický stav – například infarkt nebo kolaps. V rámci mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-11) a podle DSM-5 (Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch) je panická ataka klasifikována jako úzkostná porucha, a pokud se opakuje, může vést k diagnóze panické poruchy. Charakteristické je, že záchvat nastává bez přímého nebezpečí – tělo i mysl však reagují tak, jako by šlo o skutečnou hrozbu. Tento rozpor mezi realitou a tělesnou odezvou může být pro člověka velmi matoucí a často vede k dalším obavám z vlastního zdraví a ztrátě důvěry ve své tělo.

Možné příčiny panických atak

Původ panických atak je obvykle multifaktoriální a kombinuje genetické, neurobiologické, psychologické a environmentální faktory. Například studie Hetemy a kol. (2001) ukazuje, že lidé s panickými atakami často vykazují zvýšenou citlivost autonomního nervového systému na stresové podněty. Určitou roli může hrát i genetická predispozice k úzkostným poruchám, změny v hladinách neurotransmiterů (zejména serotoninu, noradrenalinu a GABA) nebo dysregulace osy hypotalamus–hypofýza–nadledviny (HPA), jak popisují Nillni et al. (2012). Kromě biologických predispozic se jako spouštěče mohou uplatnit i dlouhodobý stres, traumata z minulosti, nadměrné pracovní zatížení, ztráta blízkého člověka, nebo i zcela nenápadné životní změny, které překročí kapacitu člověka se s nimi vyrovnat. U některých jedinců mohou být záchvaty vázané na specifické situace (např. cestování, uzavřené prostory), u jiných přicházejí naprosto nečekaně. Neobvyklé nejsou ani panické ataky u dětí, které bývají často přehlíženy, či nazývány na “přílišné prožívání”, “působení scén” či “předvádění se”, i proto je důležité panickým atakám věnovat pozornost a přinášet je do povědomí.

Jak poznat panickou ataku

Panická ataka se obvykle projevuje velmi náhle, nejsou neobvyklé ani panické ataky v noci a při usínání. Bývá doprovázena kombinací intenzivních psychických a tělesných příznaků. Člověk má často pocit, že „se s ním něco děje“ – může mít strach, že umírá, že se zblázní, nebo že nad sebou ztrácí kontrolu. Důležité je, že tyto pocity nejsou výsledkem skutečného fyzického ohrožení, ale subjektivního prožitku, který je pro jedince velmi reálný. Podle diagnostických kritérií musí být během jedné epizody přítomny alespoň čtyři příznaky z definovaného spektra, a to jak psychické, tak somatické povahy.

Psychické příznaky

Mezi psychické projevy panické ataky patří především intenzivní strach, že člověk ztratí kontrolu nad svým tělem či myslí, že zemře, nebo že „se zblázní“, zkrátka panika, podle které se také porucha nazývá. Objevují se pocity odcizení od sebe sama (depersonalizace) nebo od okolního světa (derealizace), a subjektivní prožitek katastrofy, která právě nastává nebo je nutně nastane. Často přetrvává i silná obava z toho, že se podobný stav může kdykoli vrátit, což vede k dalšímu zvýšení vnitřního napětí a vzniku tzv. anticipační úzkosti. Takový cyklus pak může významně narušit každodenní život a vést k vyhýbavému chování.

Tělesné příznaky

Tělesné projevy panické ataky jsou natolik výrazné, že si je mnoho lidí zprvu zamění za srdeční infarkt nebo jiný akutní stav. Typické jsou zrychlený tep a bušení srdce, tlak nebo bolest na hrudi, dušnost, nevolnost, pocit na omdlení, brnění v končetinách, třes, návaly horka nebo zimnice. Dochází ke zrychlenému dýchání (hyperventilaci), které může dále zhoršovat fyzické příznaky – například závratě nebo pocit, že člověk „nedokáže popadnout dech”.

Jak vypadá panická ataka a proč ji nelze zvládnout jen myšlenkami

Abychom pochopili, jak vypadá panická ataka, je důležité si uvědomit, že nejde jen o psychický stav, ale o celotělovou reakci. Tělo zaplaví vlna stresových hormonů, zrychlí se dech, srdce buší, a člověk má pocit, že ztrácí kontakt s realitou. Nejeden člověk si kvůli těmto příznakům myslí, že právě prodělává infarkt. Panická ataka se tak stává hluboce intenzivní zkušeností, která otřásá tělem i myslí a často přichází bez jakéhokoli varování.

V krátké videoukázce můžete vidět, jak takový třes při panické atace může vypadat.

Co se děje v těle při panické atace

Z neurobiologického hlediska je panická ataka výsledkem aktivace sympatického nervového systému – části autonomního nervového systému, která tělo připravuje na útěk nebo boj. Mozek vyhodnotí určitou situaci (byť ne zcela vědomě) jako hrozbu a spustí stresovou reakci: nadledviny začnou produkovat adrenalin a kortizol, srdeční tep se zrychlí, krev se přesměruje do svalů, dýchání se zrychluje, aby bylo tělo připraveno na obranu. U lidí náchylných k panickým atakám však tato reakce nastává i v relativně bezpečných situacích – často bez jakéhokoliv reálného podnětu.

Podle neurozobrazovacích studií (např. Gorman et al., 2000; Shin & Liberzon, 2010) jsou u osob s panickými atakami pozorovány specifické změny v mozku – především zvýšená aktivita amygdaly (centrum strachu) a oslabená regulační činnost prefrontální kůry (část mozku odpovědná za racionální hodnocení situace). Tělo tedy reaguje „automaticky“, bez možnosti vědomé korekce. Pokud se podobný stav opakuje, vzniká jakýsi neurologický vzorec, který se může spouštět stále snadněji – právě zde se ukazuje důležitost včasného záchytu a práce s tělem i psychikou.

Prevence a jak zmírnit příznaky panických atak

Prevence panických atak spočívá v péči o psychickou i fyzickou rovnováhu. Klíčová je práce s dlouhodobým stresem, zpracování traumat a rozvoj dovedností pro zvládání úzkosti.
Rychlou první pomocí na panické ataky mohou být dechová cvičení nebo mentální cvičení vyžadující pozornost – například známá metoda 5-4-3-2-1, při které má jedinec najít ve svém okolí 5 věcí, které vidí, 4 věcí kterých se může dotknout, 3 věci které může slyšet, 2 pachy, které může cítit a jednu věc, jejíž chuť může cítit.

Z dlouhodobého hlediska je nejčastěji využívanou metodou kognitivně-behaviorální terapie (KBT), která pomáhá měnit myšlenkové vzorce spojené s úzkostí a katastrofizací. V některých případech jsou nasazována i psychofarmaka, zejména antidepresiva nebo krátkodobě anxiolytika.

Zajímavým doplňkem mohou být také přírodní prostředky – například CBD (kanabidiol), který má podle některých studií anxiolytický účinek bez psychoaktivních vedlejších účinků. Na panické ataky pomáhají také bylinky, jako je meduňka, kozlík lékařský nebo mučenka, které podporují zklidnění nervového systému. Je však třeba mít na paměti, že u citlivých jedinců nebo při interakci s jinými léky může i přírodní léčba vyvolat nežádoucí reakce.

Z hlediska podpůrných faktorů hraje významnou roli celkový životní styl. Nedostatek spánku, nadměrný příjem kofeinu, alkoholu nebo cukru, nepravidelná strava či dehydratace mohou zvyšovat podrážděnost nervového systému a tím i náchylnost k atakám. Naopak vyvážená strava bohatá na hořčík, vitaminy skupiny B a omega-3 mastné kyseliny má pozitivní vliv na stabilitu nálady i celkovou odolnost vůči stresu.

Velmi účinné jsou také techniky jako mindfulness, vědomé dýchání, progresivní svalová relaxace, jóga nebo například metoda TRE a jiné druhy somatické terapie. V článku Seattle Trauma Counseling Center, který srovnává KBT a různé druhy somatické terapie, se lze dočíst, že podle některých výzkumů (např. Saphiro, van der Kolk & Smith, 2015) sice KBT pomáhá s psychickými příznaky, ale tělesné reakce, jako zrychlený dech, třes, nevolnost atd. přetrvávají. Dr. Bessel van der Kolk v tomto článku navrhuje, že by mohlo být vhodnější se zaměřit na tělesnou reakci na stres a trauma, což by mohlo nabídnout rychlejší úlevu. Dvě hlavní metody somatické terapie jsou Somatic Experiencing (SE) a metoda TRE (Tension & Trauma Release Exercises).

TRE: Tělo jako nástroj uzdravení

Metoda TRE (Tension & Trauma Releasing Exercises) představuje inovativní přístup ke zvládání stresu, úzkosti a traumat. Vyvinul ji Dr. David Berceli při své práci v zónách zasažených válečnými konflikty, kde vypozoroval, že se děti během stresových situacích třesou a následně situaci lépe zpracovávají než dospělí, kteří zůstávají bez pohybu. Na základě toho vyvodil, že třes, jedna z přirozených reakcí na stres, nám pomáhá uvolnit přebytečnou energii, která pak způsobuje úzkosti, traumata a psychické i tělesné napětí. Podobný jev lze pozorovat i u zvířat, která se často po vypjatých situacích zkrátka vytřesou a jdou dál. Ačkoliv je pro nás tento třes naprosto přirozený a zdravý, společnost nás naučila, že taková reakce ve většině situací nepřípustná a tak jsme se ho naučili potlačovat.

Místo toho, abychom však tento třes potlačovali, nás metoda TRE učí, jak ho využít k uvolnění, a to nejen krátce po stresové situaci, ale i zpětně s odstupem. Dr. Berceli tedy vyvinul sérii cviků, které tento třes aktivují.

Jak může TRE pomoci při panických atakách

Při praktikování TRE se nejdříve aktivuje velký bederní sval (m. psoas), který se během stresové reakce stahuje nejvíce a současně bývá chronicky ztuhlý vlivem sedavého zaměstnání. Vzhledem k tomu, že svalové napětí můžeme cítit i jinde po těle, se dále třes přesouvá do těch částí, kde je to potřeba. Po chvíli pro nás začne být tento třes velmi uvolňujícím a naše tělo i mysl se vrací do homeostázy.

Panické ataky představují pro naše tělo nadměrnou míru stresu a napětí, které je třeba efektivně uvolňovat. Díky svojí nenáročnosti a možnosti cvičení v různých polohách může být TRE efektivním způsobem, jak panické ataky zklidnit či vyléčit.

TRE v praxi: jak začít

Přestože je pro nás třes, vyvolaný TRE, přirozený a zdravý, je potřeba se tuto metodu naučit s certifikovaným instruktorem. Nejedná se však o finančně ani časově zatěžující proces – základní pozice a “cviky” se lze naučit již během prvního sezení, nicméně doporučuje se těchto sezení navštívit alespoň 3-6 a to proto, abyste se cviky naučili správně, uměli třes i v jakýkoliv moment přerušit a metoda tak byla co nejefektivnější a bezpečná.

Nejprve se pozice učí v pozici vleže na podložce, což je současně jediné nutné vybavení, a potom, co si je osvojíte, už lze TRE praktikovat klidně i ve stoje či vsedě. Díky tomu nebudete omezeni pouze na místa, kde je prostor rozložit karimatku.

Recenze spokojené klientky

V krátké videoukázce můžete slyšet zkušenost paní Luďky Fialové, která TRE začala využívat kvůli chronickým úzkostem a panickým atakám. Ocenila zejména rychlost, se kterou tato metoda zabírá a také to, že jí kromě psychických potíží pomohla i s problémy fyzickými, které s úzkostmi i panickými atakami souvisí. Její zkušenost tak dokazuje, že TRE může být efektivním pomocníkem při léčbě panických atak.

Další zpětnou vazbu najdete na stránce Reference.

Kde se TRE naučit?

Setkání se můžete zúčastnit jak osobně v Brně nebo i z pohodlí domova – online. Pokud Vám tedy není příjemný osobní kontakt nebo je pro Vás nepraktické dojíždět do Brna, neváhejte se připojit odkudkoliv! Současně si můžete vybrat, zda chcete setkání absolvovat sami, nebo ve skupině.

Pokud trpíte panickými atakami nebo se zkrátka potýkáte v životě se stresem a napětím, neváhejte si zarezerovat termín a ulevte si od stresu přirozenou cestou!

Zdroje:

Gorman, J. M., Kent, J. M., Sullivan, G. M., & Coplan, J. D. (2000). Neuroanatomical hypothesis of panic disorder, revised. The American Journal of Psychiatry, 157(4), 493–505.

Hettema, J. M., Neale, M. C., & Kendler, K. S. (2001). A review and meta-analysis of the genetic epidemiology of anxiety disorders. American Journal of Psychiatry, 158(10), 1568–1578.

Nillni, Y. I., Rohan, K. J., & Zvolensky, M. J. (2012). The role of the hypothalamic-pituitary-adrenal axis in panic disorder: a critical review. Clinical Psychology Review, 32(3), 189–203.

Shin, L. M., & Liberzon, I. (2010). The neurocircuitry of fear, stress, and anxiety disorders. Neuropsychopharmacology, 35(1), 169–191.

Shapiro, L., van der Kolk, B., & Smith, S. (2015). The limitations of cognitive-behavioral therapy in trauma-related disorders: A critical review. Journal of Traumatic Stress, 34(5), 789-799.